Česká olympijská kolekce oděvů designérky a ilustrátorky Zuzany Osako, která bude představena na zahajovacím ceremoniálu v Tokiu, je založena na sbližování, poznávání a propojení české a japonské kultury. Základním technologickým prvkem se v tomto procesu stal modrotisk, technika zdobení látek negativním tiskem a barvení indigem, původně pocházející z oblasti východní Asie. V Japonsku zaznamenal modrotisk popularitu v 17. a 18. století, v českých zemích dosáhl v měšťanských i venkovských vrstvách rozmanitosti a bohatosti textilních projevů v 19. století. Oficiální logo olympiády 2020 v Tokiu představuje prstenec v barvě syté modři (indigo), která je přímým odkazem na japonský modrotisk (aizome). Modrou barvou a technikou modrotisku dokázala Osako sjednotit současnost i tradici, přítomnost i minulost, aniž by nedostála moderním požadavkům nebo se dopustila anachronismu. Zatímco modrotisk v minulosti doplňoval české a zejména moravské kroje, Osako jej uplatnila na dámské jupce a pánské vestě českého olympijského týmu. Autorka ani v tomto případě nepopřela typický rukopis a pečeť své návrhářské tvorby. Projevit svoji autenticitu a jedinečnost představuje osobní volbu i riziko, ale je také výrazem vlastní zkušenosti a osobnosti, nikoliv pouhé momentální emoce nebo až bulvární explicitnosti. Zapojení krojových prvků do oděvního designu se stále častěji objevuje v kolekcích návrhářů již před rokem 1989. Mezi úspěšné tvůrkyně modrotiskových dezénů se řadila Arnoštka Eberhardová nebo Milada Jochcová, později Liběna Rochová a v poslední době Klára Nademlýnská, Alice Klouzková anebo ostatně Zuzano Osako. V kolekci olympijského týmu je obsažen motiv rozpažené gymnastky v kombinaci s květem, jenž navazuje na typickou modrotiskovou paletu vzorů. Pro Osako podstatný prvek – silueta ženského těla, je zastoupena v krátkých ramínkových bílých šatech ve spodní části zdobených sámky (ozdobný prožitý záhyb na látce). Bílá barva vstupuje i na pánské kalhoty a košili. Čistě bílá barva a decentní modrotiskový dezén splňují kritéria minimalismu, jednoduchosti a střízlivosti. Osako se kombinací modré horní části a bílé části spodního oblečení explicitně přihlásila k nástupové kolekci z olympijských her v Tokiu roku 1964. Modrou a bílou ovšem obohatila o barvu červenou na stuze a v kožené obuvi, nejenom akcentující pánský i dámský model, ale zároveň odkazující na trikoloru a státní barvy České republiky. Důraz kladený na detail, výtvarnou kvalitu a poctivou rukodělnou práci vstupuje také do doplňků, lýkové tašky a vějíře, opět z modrotisku zasazeného do bambusového rámu. V tomto případě je vějíř projevem úcty, nikoli podbízivosti, k hostitelské japonské kultuře, do níž český olympijský tým vstupuje v roli hostů. V Japonsku jsme pouhými hosty, přicházíme do cizího prostředí, a proto respektujeme cizí kulturu i její tradice, a naopak prezentujeme a přinášíme domácí kulturu i její tradice. Japonskou kulturu charakterizuje hned několik stupňů zdvořilosti, úcta, respekt, ale také ostych a nesmělost. Osako v zapracování vějířů reflektovala vědomí odlišnosti a jiných kulturních vzorců, které se projevuje i skutečností, že vějíř je nezbytnou výbavou do japonského letního podnebí. Horké a vlhké léto autorka neopomněla ani ve volbě materiálu kolekce, velmi jemné bavlny, který odpovídá požadavkům sportovců olympijského týmu. Kolekce integruje mnohé požadavky a představy, ale splňuje také mnohé závazky a cíle, k nimž patří pokora, nepodbízivost, dobře zvládnuté řemeslo a v neposlední řadě kontinuita a aktualizace tradiční techniky modrotisku. Osako tímto způsobem upozorňuje, že tradiční řemesla, techniky ani materiály nejsou odkázány k zániku, ale lze je přenášet do nositelné módy a designu. Česká olympijská kolekce není okázalá v duchu globalizované a unifikované estetiky nadnárodních módních značek, ale o to více podporuje českou národní identitu a tradici a prosazuje kvalitu českých výrobků a výroby. Stejně jako určitý symbol nabývá svůj význam a srozumitelnost pouze tehdy, když ho chápeme na pozadí konkrétního kontextu, podobně olympijská kolekce Zuzany Osako je uchopitelná a srozumitelná v rámci českého řemesla a tradice. Osako má právo zdůraznit naše kulturní dědictví a národní specifika, ačkoliv českému člověku dnešní doby na první pohled srozumitelné být nemusí. Možná je proto nejvyšší čas opět začít zvyšovat nebo dokonce vytvářet povědomí o české identitě v kontextu kulturních tradic cizích kultur. PhDr. Barbora Půtová, Ph.D., Ph.D. et Ph.D. Sociokulturní antropoložka a historička umění Ústav etnologie FF UK