top of page

Etický přístup: bez krutosti

Rozhovor s Adélou Knapovou


Adéla je moje kamarádka několik let. Seznámily jsme se u mě doma v Roztokách, kam za mnou přijela udělat rozhovor pro Reflex. Vlastně jsme se seznámily ještě v předzahrádce. Zrovna mě tam fotila Thao, stála jsem mezi růžemi a zubila se a Adéla nastoupila s výrazem rázného profesionála, který už se nemůže dočkat, až bude někde jinde dělat něco pořádného: “milá modelko, tak jsem tady, nezdržuj, ať tě mám z krku”. Bavilo mě ji pozorovat, byla jsem zvědavá, co přijde, až ji obměkčím.


Adéla byla dlouho vdaná na Moravě, pochází napůl z Valašska, napůl z Hané, ráda a výborně peče, vaří, jí z porcelánu Bernadotte s pomněnkami… Velkou část roku tráví u moře v Řecku, kde píše reportáže do notebooku, ale hlavně knihy a povídky perem do sešitů. Ukázala mi, že se u nás dělá novinařina i poctivě až na dřeň. Když psala o otužování, vlezla nakonec do řeky, kolem byl sníh. A nechala se vyfotit v plavkách. To je rovnou dvouhlavý drak. Když začala válka na Ukrajině, sedla do auta a jela “tam” psát reportáže. A pak taky, velice záhy, napsala jako bonus román Zbabělé zápisky z ukrajinské války. Je to krásná smutná kniha, živá jako skicák, plná pravdy. Adéla říká, že díky fikci může té pravdy napsat víc, a tak tam má její pes Bertička jen tři nohy a mně je to za Bertičku líto a jsem ráda, že ve skutečnosti má všechny čtyři.

Adélina síla a zároveň ženská jemnost se spojují v to, čemu říkám opravdová krása. Navenek i uvnitř.




Adélo, bavíš se tím, že dělám rozhovor já s tebou?

Jsi profík a je mi jasné, že chceš přeformulovat každou mou větu, ale, prosímtě, dneska to vydrž a jen odpovídej.

Slyšela jsem, jak jsi mě popisovala během natáčení dokumentárního filmu a musím přiznat, že z velké části to bylo pro mě nové. Myslím, že přátelé nemívají takové příležitosti, aby si takové věci vlastně řekli a že to člověku dá zajímavou perspektivu pohledu na sebe sama.


Jak ty si myslíš, že tě vnímáme my, tví přátelé a jak lidé, kteří tě vnímají z povzdálí? Má v tom být rozdíl?

To se mi těžko hodnotí. Ale myslím, že vy, co mě přece jen znáte lépe, než jen letmí známí, kolegové nebo lidé, s nimiž se potkávám pracovně, víte, že nejsem tak razantní a sebevědomá, někdy až arogantní, jak umím působit, že je to způsob mé ochrany. Díky tomu si udržuji hlavně v práci, která umí být extrémně psychicky vyčerpávající a zraňující, odstup. Nejen od lidí, kteří díky sociálním sítím útočí kvůli mým článkům a názorům opravdu osobně a hnusně, ale i od emocí nebo situací, v nichž třeba přede mnou nesnesitelně trpí jiný živý tvor (ať již člověk nebo zvíře) a já mu nebo jim (mnohdy je jich v této situace ale hodně naráz, stovky i tisíce) nemůžu přímo pomoct. Pro novinařinu považuju tohle zdánlivé ‘brnění' za zásadní.

Takže myslím, že v tom vnímání má být rozdíl.



Označila bys sama sebe, že jsi citlivá?


Asi ano. Možná bych řekla, že jsem přecitlivělá. Odjakživa jsem těžce nesla, když jsem viděla, že se někomu ubližuje, děje se příkoří nebo nespravedlnost. A brala jsem si to - bohužel pořád beru, neumím s tím ještě úplně pracovat - hodně osobně.

Co je pro tebe krása, kdy ji prožíváš?

Většinou je to spojené s úžasem a dojetím. A pocitem dobra, i když někdy to dobro bývá pod nánosem hnusu nebo hrůzy. Bývá to nejčastěji vizuální vjem. Může být malý, jako když se orosí sklenička. Nebo naopak přítomnost silného umění. Na mě fungují hlavně obrazy a sochy, budovy, přírodní monumenty, nejsem k vlastní lítosti člověk sluchový. Ale krása je pro mě třeba i když plavu v moři úplně sama v šest ráno a kolem mě se pod hladinou prohání ryby a pak se vynořím a začne mi nad hlavou vycházet slunce. To mám dokonce pocit, že jsem nepodstatnou součástí té krásy. Kdykoliv si to uvědomím, cítím vděčnost.


Říkala jsi mi, že jsi psala od dětství a ještě předtím jsi vyprávěla příběhy rodině. Pamatuješ si, jaké to byly příběhy? Měla jsi v tom nějaký oblíbený žánr? Byly na pokračování? A tví posluchači, byli napjatí?


O jaké příběhy šlo, si nepamatuju, ani žánr. Já si myslela, že plácám páté přes deváté, ale vzhledem k tomu, že mě vždycky poslouchaly nejen ostatní děti, ale i dospělí, které to viditelně bavilo, došlo mi celkem záhy, že slova mají moc okouzlit lidi a udělat ze mě někoho, kdo je zajímá. Když jsem vyprávěla, brali mě všichni na vědomí. To bylo asi nejzásadnější zjištění mého dětství a mládí. Dědeček si myslel, že budu herečka, ale já vyprávěla proto, že jsem ještě neuměla dost dobře psát. Taky jsem často a ráda chodila během léta, které jsme trávili na chatě v Beskydech, sama po lesích a vyprávěla sama sobě. Ale jednou odvyprávěné příběhy jsem už nepsala. Co vím, tak to nebylo na pokračování. Výjimkou byl komiks na základní škole ještě za minulého režimu. Já vymýšlela příběhy a psala dialogy a kamarádka Marcela, co se mnou seděla v lavici, k tomu kreslila obrázky. Ale nebyli to žádní superhrdinové, myslím, že snad něco z říše brouků.



Kdy tě napadlo, že budeš spisovatelka, které sny se ti v tvé kariéře už splnily a jaké ještě máš?


Odjakživa jsem věděla, že chci být buď spisovatelka, novinářka nebo malířka. Vždycky jsem dost dobře kreslila a malovala a bavilo mě to. Ještě raději jsem ale četla, byla jsem čtením téměř posedlá. Ale záhy mi došlo, že doma, kde nebyl široko daleko žádný umělec, nemůžu čekat v tomto směru podporu. Tak jsem se celkem zbaběle vypravila cestou nejmenšího odporu a nešla jsem ani na AVU, ani na jednooborovou filozofii, kterou jsem považovala za nejlepší průpravu budoucí romanopiskyně, ale stala jsem se novinářkou. I když jsem pak vydala velmi brzy svou první knihu, byla jsem z toho, co jsem z ní nechala udělat a v jakém stavu vyšla, tak zklamaná, že jsem už psát nikdy nechtěla. Kdybych nepotkala o víc víc než deset let později básnířku Violu Fischerovou, možná bych byla jen novinářka. Ale Viola si přečetla kus mé novely Nemožnost nuly, a řekla mi, že něco tak úžasného a skvělého už léta nečetla a postrčila mě přímo do vydavatelství Fra k Erikovi Lukavskému. Díky těmto dvěma lidem jsem se znovu vrátila k tomu, co mám nejraději, tedy k psaní příběhů.

Mým velkým snem je moct psát jenom knihy. A k tomu sem tam vypomoct fondu ONE HEART, co jsem letos založila - mým dalším novým snem je, aby ho tvořila skupina lidí, jež chtějí stejně jako já zlepšit život miliardám zbytečně mučených a týraných zvířat, a nebudou mě ke své práci až tak moc potřebovat. Budu pro ně jen někdo, kdo je dal dohromady kolem naší společné vize a občas, když budou chtít a potřebovat, jim s něčím vypomůže.


Já jsem četla v Reflexu tvou reportáž z českého velkochovu a ač i mě tato témata dávno zajímají, nevěděla jsem, že realita je stále až takto surová tady u nás! Krom psaní je dneska snad nejméně stejně výrazná tvá aktivita ve fondu. Tvůj zájem o zvířata a současně, jak jíš a čím se obklopuješ-řekni mi o tom, co děláš, kam směřuješ, to jsi u sebe našla také už jako malá, že?


Nikdy jsem nechápala, proč děláme rozdíl mezi lidmi a zvířaty. Proč na naší bolesti a životech záleží a na jejich ne. Upřímně - nechápu to doteď. Odmala jsem se tedy snažila nejíst maso, což nebylo zrovna lehké a ne vždy to šlo. Doma si se mnou užili. Navíc docela dlouho jsem nedokázala říct, proč mi maso nechutná, respektive je mi odporné. V dobách mého dětství a mládí nebyl internet a dostat se k informacím o testování na zvířatech, o velkochovech a podobně vlastně moc nešlo. Ale postupně mě ty informace dostihly a já průběžně měnila své chování včetně nákupního. Nepamatuju se, kdy naposledy jsem koupila něco, co není netestováno na zvířatech - od kosmetiky po drogerii. Prudím s tím i v lékárnách, když jsem nemocná a mám užívat nějaký lék. Pro mě to tedy je kontinuální a přirozená cesta. Před zhruba čtyřmi lety jsem díky svým častým cestám přes celou Evropu do Řecka došla na hranici svých možností - už jsem nedokázala snést pohled na transporty smrti, které právě ze západní Evropy ve velkém jezdí na Balkán a do Turecka a člověk je na dálnicích potkává. Začala jsem se z pohledu na ty trpící tvory vnitřně hroutit a stydět za naši takzvaně vyspělou civilizaci. Takhle trýznivě a hnusně se ke zvířatům, jež se ničím neprovinila, jen tím, že nejsou lidé, nechovali žádní naši předci. Pak jsem se vědomě vydala do velkochovů a tam objevila další peklo, na kterém se všichni podílíme, ale děláme, že není. Když víš o hrůzách, jež se dějí, lze je zastavit nebo aspoň zmírnit, protože jsou zbytečné, ale ostatní z pohodlnosti a zvyku předstírají, že je vše v pořádku, že to jinak nejde, tak to musíš udělat. Aspoň já to tak cítím. Neměla jsem tedy morálně jinou možnost, než do toho jít. Tak vznikl Nadační fond ONE HEART.


Už několik let nosíš Tradici a letos jsi propůjčila svou tvář především našim pilotním vlněným produktům. Pro mě to je kompletně něco, co jsem si dlouho představovala jako ideál. To spojení funguje dokonale. Když jsem viděla fotky, sedlo to díky Lucii Robinson všechno jak prdel na hrnec. Jsem opravdu hrdá a vděčná za tento moment v Tradici. Díky moc.


Samozřejmě jídlo, kosmetika, drogerie a chemikálie nejsou jediné oblasti, v nichž se naprosto automaticky ve velkém využívají zvířata jako věci nebo zdroje a většinově se tak k nim přistupuje, což považuji za nutné změnit. Další velkou oblastí je oblečení. Postupně nahrazuju staré věci, kde snad občas je kůže, protože před patnácti lety (ano, zimní kožené boty mám už patnáct let a pořád je nosím, tak si vykládám udržitelnost já - používat věci, dokud se nerozpadnou) nebyly třeba zimní boty z umělé kůže tak kvalitní, jako dnes, za nové, jež jsou z ekokůže. Díky tobě a Tradici jsem si uvědomila, proč mi vždy byly příjemné materiály jako konopí, bavlna a len. Taky vím, že se v Tradici snažíte o lokálnost a udržitelnost, což s přístupem ke krajině a tedy i zvířatům přímo souvisí. Bylo pro mě přirozené začít nosit některé vaše věci, jež vyhovují mému stylu. A z vašich pilotních vlněných produktů mám radost. Protože jsou české, krásné, vyrobené tradičně, tedy udržitelně, a navíc vím, že ovečky, jejichž vlna to je, se mají dobře a bylo s nimi hezky a s respektem zacházeno i při stříhání, což je pro mě zásadní.



Commenti

Valutazione 0 stelle su 5.
Non ci sono ancora valutazioni

Aggiungi una valutazione
bottom of page