MODROTISK

TECHNIKA

Modrotisk je tradiční technika potisku textilií, kdy se nejčastěji jedná o negativní tisk tzv. rezervy na bílé lněné nebo bavlněné plátno. Rezervu si představte jako hustou bleděmodrou tekutinu, směs arabské gumy a “tajných přísad”. Každý barvíř si unikátní rodinný recept rezervy přísně střeží.

Rezerva se na látku nanáší otiskem formy, která nese požadovaný vzor. Potištěná bílá látka, na které je vzor v tento moment sotva viditelný, se vyvěsí sušit. Následně se ponoří do kádě s modrým barvivem, indigem. Potištěná látka se do hluboké kádě na nějaký čas noří a opět vytahuje nad káď zoxidovat. Doba ponoru a oxidace se u jednotlivých barvící liší podle receptury. Postup ponoru a oxidace se opakuje podle potřeby, pro dosažení požadovaného odstínu přibližně 6x. Barvení jednoho vzoru na kus metráže tak může trvat celé hodiny.Výsledný odstín modři závisí i na tom, jaký je který den voda. Výrobce nemůže zaručit stejný odstín u dvou várek materiálu. I v tomto je krása ruční práce. Jak barva oxiduje, vidíme bílý vzor stále jasněji. Zmiňuji bílou látku a modré barvivo, modrotisk má však i jiné barevné variace. Pro srozumitelnost však zde popisuji jednoznačně nejběžnější modrobílou variantu. Na konci barvícího procesu se modrotisk pere v asi 2% kyseliny sírové, která rozpouští potisk rezervou a odhaluje tak bílý vzor.

K nanášení rezervy slouží formy ze dřeva nebo dřeva a mosazi. Dřevo se používá nejčastěji hruškové, protože je tvrdé. Raznice na nekonečný vzor je čtverec o straně cca 30 cm. Takovýto kus dřeva, dokonce osazený kovem, už něco váží. Pro potištění vzoru se pokaždé raznice namáčí do rezevry, každý otisk je tak několik pohybů ruky, nepřetržitě držící raznici. Tisk vzoru je tak poměrně fyzicky náročná práce, která zároveň vyžaduje soustředěnost na co nejpřesnější umístění, aby návaznost byla co nejplynulejší.

Modrotisk patří mezi nemateriální statky Jihomoravského kraje a od roku 2018 také na seznam Nemateriálních statků světa UNESCO. Modrotisk je rozšířený ve velké části světa. Za zemi původu je nejčastěji považována Čína, k nám údajně přišel z Japonska, kde i v současnosti patří mezi populární tradiční techniky. U nás se postupně rozšířil do všech i menších měst a byl hojně využíván, dílen tak bylo bezpočet.

V současnosti se u nás tradičnímu modrotisku věnují dvě rodinné dílny po četné generace. Danzingerovi v Olešnici a Jochovi, dnes v čele s Gabrielou Bartoškovou, ve Strážnici. V Olešnici jsem spolupracovala na kolekci pro Český olympijský tým na LOH Tokio 2020 (uskutečněné v roce 2021) a od roku 2016 odebíráme metráž pro Tradici. Ve Strážnici jsme spolupracovali na projektu pro Jihomoravský kraj, s Centrálou cestovního ruchu, při mapování Nemateriálních statků JMK a tvorbě karetní quizové hry o lidové kultuře, kterou doprovázela i kolekce šatů, na kterou se použil stejný historický vzor, který graficky provázel Statky a Karty. Pan Danzinger Jiří mladí získal titul Nositel tradic lidoveho řemesla nedávno, Gábina Bartošková získala ocenění Mistr rukodělné výroby. Nositelem trati lidového řemesla je ve Strážnici zatím její prastrýc František Joch.

foceno pro Forbes

DANZINGEROVI V OLEŠNICI

U Danzingerů barví otec a syn stejného jména Jiří, v současnosti většinu práce zastává pan Danzinger mladší.

V Olešnici, se setkávají kraje Vysočina, Pardubický kraj a Jihomoravský kraj, kam Olešnice oficiálně spadá. Dle slov pana Danzingera patří však folklórem a svými prostšími chudšími vzory do Vysočiny. Je to znát i na náladě v místě, díky počasí. Je zde chladněji a skutečně vnímáme, že jsme už v kopcích. I v dílně v chalupě je poměrně chladno, Danzingerovi ocení na práci pořádné vlněné svetry, jak je rok dlouhý. Někdy si pan Danzinger dělá rád legraci, že jsou nejsevernější město Jižní Moravy, ale popravdě umí vtipy, jak se mu to dle kterého kraje hodí a historky, kterým těžko uvěříte pro početné kuriozity, ale moc rádi si je poslechnete. Chudší kraj, chudší vzorování, v tom platí přímá úměra. Bohatství v olešnické sbírce symbolizuje bordura Růže, která je veliká a dominantní, ale oproti Strážnickým květinovým historickým vzorům jsou skutečně všechny nápadně prostší.

Jiří mladší je pátou generací barvířů po mužské linii a už 11. v linii rodinného příbuzenství.

foceno pro Forbes

NÁSLEDOVNÍK

V Olešnici mají štěstí, že svého následovníka mistr našel ve svém dnes 14 stém synovi, který už i hodně zastane. Když zrovna netrénuje fotbal, přijde do dílny učit se a pomáhat a to tak, že je na něho opravdu spoleh.

“Sleduj, jak žijeme, jak žiju já a přemýšlej nad tím, co ty bys chtěl někdy jinak, protože jednou tu celou zodpovědnost převezmeš. Já bych pro tebe nechtěl, abys cítil, že žiješ v kolotoči, jako já. Tak zkus vymyslet, jak bys to udělal ještě líp”. Dává pan Danzinger synovi významné zadání.

FORMY

Forem na nekonečný vzor, kterým se také říká jednokomorové, celoplošné apod. je v Olešnici okolo 250, bordur schopných provozu tak do 50 a pak desítky kusů čeká na opravu.

To však prý 2 současní formíři, Milan Bartoš a Jaroslav Plucha, kteří u nás spolupracují s oběma dílnami, za svůj život už nemohou stihnout opravit a spíš se věnují opravám celoplošných raznic. Pak je ještě v depozitu dílny kolem 200-300 kusů drobnějších tiskátek, která se moc nepoužívají. Už tak je práce hodně, zájem o exkurze i výrobu už dlouho převyšuje kapacitu dílny a pan Danziger průběžně hledá balanc, aby všechnu produkci stíhal a co nejvíce mohl vyhovět i zájemcům, kteří chtějí poznat řemeslo zblízka. Já mu proto i dneska moc děkuji za čas si se mou popovídat.

PRODUKCE

Nejvíce se prodává metráž. Dříve tomu tak vůbec nebylo, dokonce bylo období, kdy se metráž vůbec neprodávala, stavy stály a prodávaly se jen hotové výrobky, nebo se barvilo, co si kdo donesl. V období po revoluci se neprodávala metráž vůbec, zatímco dneska by Danzingery uživila metráž samotná. Vedle toho mají 7 švadlenek, které šijí výrobky. Chňapky, zástěry, ubrusy, šátky, košile, hračky. Z toho je nejprodávanější výrobek klasická kuchyňská chňapka, těch se prodají tisíce ročně. Sama je mám doma a jsou moje oblíbené. Další, co se vždy vyprodá je každoroční nástěnný kalendář. Ten se však vyrábí v limitované edici a tak na chňapky v počtu prodejů nedosáhne.

Obarvit si můžete nechat i vlastní metráž, koupit i můžete skleničku rezervy a tvořit doma. Já se přiznám, že mám tento svůj set už hodně dlouho připravený a pořád jen doufám, že se k tomu dostanu a vlastní malovaný modrotisk si připravím.

Sezonně nejnáročnější jsou jak Vánoce, kdy říká, že má pocit, že dělá chleba: “Lidi chtějí všechno honem rychle a mají strach, že na ně nezbyde”. Vánoce jsou tak ve znamení spěchu a práce je plno. Další náročná sezona je jaro, kdy se naopak zvýší návštěvnost exkurzí.

Po zápisu do UNESCA a před zahájením LOH se naplnily sklady a připravil se čas na exkurze. Pan Danzinger právem očekával zvýšený zájem o modrotisk. Na toto období se chystali půl roku dopředu, vše se však prodalo za 14 dní a tak práce pokračovala naplno dál. Období zažil pan Danzinger v dílně už různá: “Někdy je teda v dílně úplné ticho, až svaté a jindy jsou prostory plné zvědavých účastníků exkurzí. “ Pan Danzinger má rád oboje a na oboje se vždy těší.

NAŠE SPOLUPRÁCE

Za léta spolupráce si naše zákaznice pořídily stovky šatů, sukní a blůz, které vznikly pod značkou Tradice z modrotisku z nabídky pana Danzingera. Někdy se kombinovala bordura a vzor na mé přání, někdy jsem brala z nabídky vyrobené metráže. Oblíbené vzory bez bordury mám Holubička a Kytička. Z těch jsme našili zdaleka nejvíc. Nabídku omezuji na přibližně 6 vzorů a zatím se mě ani zákaznícím neomrzely.

Vzor pro LOH je jediný, který nám formíři vyráběli jako autorský. Byl technicky náročný, aby se při tisku “neslívala” malá hlavička a tělo poskakující gymnastky. Autorem gymnastky, která byla grafickým symbolem LOH Tokio 2020 za ČR je akademický malíř Milan Jaroš. Autorkou vzoru jsem já. Práce na formě trvala panům formířům třičtvrtě roku. Musím říct, že i tento čas hledání a zkoušek jsme si velice pěkně užili. Modrotisk byl použit na vějířích pro Český olympijský tým Tokio 2020. Ostatní součásti kolekce ČOT i Paralympijského týmu tvoří digitální tisk, který odstínem modrotisk napodobuje, aby nedošlo k barevní světlých součástí kolekce v horkém vlhkém podnebí v červencovém Japonsku.

Forma je majetkem Českého olympijského výboru a pro účely výstav zde může být zapůjčena. Olympijská kolekce se líbila ve světě, psalo se o ní v desítkách prestižních médií a slovo modrotisk se ve většině z nich objevil v českém znění. Tato spolupráce je pro nás všechny zúčastněné krásný a nezapomenutelný zážitek. Dámský i pánský kompletní set má ve svém archivu Národní muzeum, Moravské zemské muzeum a Olympijský archiv ČOV. K výstavním účelům z nich může být zapůjčena se souhlasem ČOV.

STRÁŽNICKÝ MODROTISK

Se Strážnickým modrotiskem je spojené jméno rodiny Jochových, dílnu však postupně před devíti lety převzala pra-neteř Františka Jocha, tenkrát teprve jedndvacetiletá Gabriela Bartošková, která zde pracuje se dvěma ze svých tří bratrů a maminkou jako pátá generace. Mají štěstí, že je jich na celý provoz víc. Umožňuje to dílně více toho, co dnes nabízí a čemu se věnují.

Ve firmě řízení dělal několik let kdekdo měl zrovna čas, dnes se toho ujal starší bratr Gabriely Martin, který firmu uspořádal a vede ji už systematicky.

Mladší bratr Vojtěch je velice zručný a naučil se dělat mechanika šicích strojů, opravovat elektřinu, šoféruje na jarmarky, cokoli potřebné opraví a namontuje a dělá sklad. Takto sourozenci pracují s maminkou, která se věnuje obchodu, e-shopu, exkurzím a lektorování workshopů. Nejstarší bratr Tomáš pracuje mimo modrotisk, věnuje se IT, ale i to by se mohlo v budoucnu využít v rodinné firmě.

GÁBINA

Dnes třicetiletá Gabriela vzpomíná, jakými obdobími si dílna prošla a jak do ní našla sama cestu:

“ Po revoluci výroba zůstala na prastrýcovi Františkovi, dědovém bratrovi, zatímco děda vedl kancelář. Oni ale fungovali tak, že byli zvyklí na ÚLUV, který zařizoval odbyt a všechno to, co si dnes musíme dělat sami. Hodně těžké bylo, když byly poslední pobočky (Krásná jizba, pozn. Zuzana) v Praze a po roce 2000 i ty kvůli povodním zavřely a tím období ÚLUVU skončilo úplně. Tenkrát jsme se všechno museli naučit dělat sami, postupně jsme rozjížděli e-shop, ale už se to dělalo těžko, nikdo si nás nepamatoval a nic o nás nevěděl. Navíc po revoluci zájem o modrotisk opadl.

Já osobně jsem se o modrotisk jako dítě nazajímala a ač jsme kolem strýce od mala jako děcka běhali, on neměl tendence nás cokoli učit. I když jsem později studovala oděvní design, modrotisk jsem si sama jako techniku ani téma během studia nevybrala. Až maminka mě přesvědčila, že než odejdu z domu, ať si to v rodinné dílně aspoň všechno jednou zkusím. A tenkrát jsem se do modrotisku zamilovala. Ale věděla jsem hned, že se hodně věcí v provozu musí dělat jinak, a aby to fungovalo, že do toho musíme pořádně šlapat. Začali jsme se účastnit všech výstav a příležitostí se ukázat, které byly. V jeden moment jsem to neustála, sbalila jsem si kufr a na půl roku jsem odjela pryč. Prostě jsem si stopla náklaďák a jela jsem si srovnat věci v sobě. Vrátila jsem se, bylo mě 24 let a byla jsem konečně opravdu připravená. Konečně jsem měla tu správnou míru pokory zůstat a naplno se tomu odevzdat.

Ještě před ÚLUVEM to fungovalo tak, že si lidi nosili vlastní plátno, nebo si kupovali metráž a šili si doma. A Gábina při nástupu viděla, že musí dělat provozní věci tak, jak si to žádá naše doba, ne postaru. Když se pořád někdo ptal na exkurze, tak začali dělat exkurze. Dali lidem příležitost dojet a vyzkoušet si sami tisknout těmi nádhernými matricemi a vybudovat si tak k modrotisku vztah. Lidé se chovají s úctou ke všem věcem, nic se neukradne a nepoškodí a celé tyto akce jsou reakce na popud veřejnosti. Strýc toto dělat nechtěl a Gábina popisuje, že sama bývala spíš ta tichá v koutě a neuměla si představit udělat přednášku a teď si to všechno užívá, učí a mluví před lidmi, získala sebeúctu a sebevědomí a modrotisk jí ukázal, že něco umí a dělá to dobře. Nastoupila do dílny jako levačka a i to byla výzva, ale nakonec to bylo dobře, naučila se raznice přehazovat z jedné ruky do druhé a používat obě. Ona je to práce dost těžká na záda, jak tisk tak nošení látek, tak aspoň nepřetěžuje jenom jednu stranu. Tak se pořád něco učí, ač skoro 9 let deset let tuž tu práci dělá. Našla své místo. První roky pracovala 17 hodin denně, včetně víkendů, aby to postavili na nohy, postupně dobu snížila aspoň na 10-12 hodin denně.

CITÁT:

“Naše dílna je otevřená všem novým nápadům, experimentům, nadšencům a srdcařům a rádi se pustíme do neznámých či neozkoušených výzev. Všechno je jen o domluvě, takže i když jsme zaneprázdněni, rádi se spojíme a na všem domluvíme. Modrotisk je nadčasová a aktuální látka, která se současnému zákazníkovi přizpůsobuje už několik tisíc let a nebude tomu jinak. Pryč jsou ty časy kdy se o modrotisku tvrdily fámy že se nedá nosit, že pouští barvu (dílna Jochových ručí za svoji bavlnu, že po prvních dvou praní už nic nepustí), že se krčí, nebo že je to jen kroj a víc se z něj vytáhnout nedá. Cítím, že nastává nová éra, kdy přežijí věci dělané srdcem a s láskou k planetě, ke své zemi, svému okolí a lidem v něm. Tohle všechno modrotisk nabízí a je připraven na každého.”

FORMY A TECHNIKY

Formy ve Strážnické dílně nemají zdaleka jen historické a tradiční vzory, které jsou v tomto kraji bohatší, zdobné, rozkvetlé, jako krajina sama. Laická veřejnost to snad na pohled nerozezná, ale Gábina hned pozná i historický vzor v davu na průvodu, zda je od nich nebo z Olešnice. V depozitu mají celkem kolem 210-220 forem, z toho je asi 70 kusů bordur, 25 kusů razítek (menších jednotlivých motivů) a zbytek jsou dřevěné nebo dřevěné a mosazné formy nekonečného vzoru, z nichž je opravená a používá se asi polovina. Gábině se nově podařilo získat 3 indické formy. Další zajímavostí je asi 100 kusů sít na sítotisk. Další zajímavostí jsou techniky např. „blokového tisku“, což je tisk polystyrénovými čtverci, dělá to velice zajímavý vzorek, nebo tzv. „popovou batiku“, což znamená, že smuchají kus látky, kterou namáčí do popu a různě tisknou na plátno. Ve finále to působí trochu jako batika. Dále dělají i tzv. „protisky“, což znamená to, že pod běžné plátno na které tisknou položí ještě jedno a to co se na něj propíjí během tisku se postupně vrství a až se barvířům vzor zdá být zajímavý, tak plátno zabarví.

Dostaly se sem do depozitu za ty roky různé formy ze zaniklých dílen. Dosud někdo jezdí s tím, že našel na půdě staré formy. Toto se děje stejně u Danzingerů. Forem přibývá a tak i práce, která se kupí na opravy, protože všechny tyto nalezené formy jsou v poškozeném stavu. Do depozitů se tak ukládají neopravené a k nim se archivují i veškeré dostupné informace o vzoru a původu. Některé se časově i finančně velmi náročné opravy nedočkají, protože kapacita dvou formířů omezená.

Pro Strážnici jsou typické vzory pásové a ty se sem dostaly, když si na ně chodila právě děvčata z Horňácka, pro které je Gábinin pra-pradědeček Cyril nakupoval.

Nejstarší formy, které zde mají, pochází ze zaniklé strážnické dílny Emauela Ježka, které můžou být i o dost starší než 200 let.

Lokality drobnějšího rozsahu se vždy chtěly odlišovat vzory. Třeba na Horňáckých bohatě skládaných sukních chtěly ženy pásové vzory. Střídaly se vedle sebe dva různé pásy, třeba rozmarýnek a růžička. Když se pak stojí v nařaseném kroji, je jeden vzor vidět a druhý je schovaný ve skladu. Až při tanci se odhalí druhý vzor. Tyto pásové vzory se staly pro dílnu Jochových typické.

Za dob trvání ÚLUVU si jednotliví návrháři navykli pracovat ve Strážnici. Mezi významné návrhářky ÚLUVU patřila například Arnoštka Ebernhardová, Jana Kubínová. Tvořily od 50. let až po revoluci. Zatímco Arnoštka vycházela z lidových motivů, ale po svém, mezi známé patří třeba její vzor Jízda králů, tak Jana Kubínová má nápadný rukopis různých netypických, až dětsky primitivních motivů.

“Tyto formy vlastníme a jsme v tom světový unikát, kdo takto fungoval. Ani v Olešnici, ani u sousedů na Slovensku, kde také ÚLUV působil, nic tak netradičního a vizuálně úplně nového nevznikalo.”

Protože modrotisk ted zažívá veliký návrat, zatímco po revoluci úplně upadl, mohou si dovolit v produkci experimentovat a znovu používat i ty méně obvyklé vzory, třeba geometrické. Bordury, pásové, úluvácké, jednorázové nebo nenávazné formy jako Šneček (jeden obtisk-tiakátko-většinou drobnější, 20 x 20, zatímco nekonečné vzory jsou 30 x 30).

Ve Strážnici se dělá ještě sítotisk, návrhy sít v depozitu jsou opět hlavně práce návrhářů z dob ÚLUVU, např. Evy Horákové, která tvoří doposud. Za ÚLUVU bylo spolupracujících umělců opravdu hodně, mezi nimi i Ludvík Vašina, který byl dokonce členem rodiny, Gábinin strýc, který navrhoval ještě i chvíli po revoluci. Zemřel, když byla Gábina malá. Některá síta jsou tu i jen uložená od jiných značek, například Woodstyle nebo Tři vinaři. I nyní má dílna ve Strážnici ke spolupráci na nových vzorech grafika, který umí vše připravit, pokud přijde někdo s novým návrhem.

PRODUKCE

Ve Strážnickém modrotisku dnes představuje přibližně 30% objemu práce komunikace s lidmi, formou exkurzí a workshopů. Výhodou rodinného podniku je, že se na těchto akcích umí mezi sebou prostřídat, Gábina je nevede vždy sama a tak stíhají nabízet stále víc. Workshopy probíhají pro širší skupiny, ale je možné si objednat i malé soukromé workshopy, například jako oslavu narozenin, nebo rozluku se svobodou. Na takových workshopech se pije místní kořalka a všichni si to moc užívají, je to zase něco jiného. Nově bude Gábina pořádat také workshop pro mladistvé s tělesnými postiženími a sama je zvědavá, co tato zkušenost oběma stranám přinese.

Mezi účastníky workshopů výrazně převládají ženy nad muži, často mladé studentky. Gábina vlastní rodinu ještě nemá, říká, že na to nemá čas, ale naději na následovníka má ve třech neteřích a jednom synovci, které do modrotisku balí od peřinky, aby v nich budovala správný vztah. Další možnost je, že najde svého pokračovatele nebo pokračovatelku právě v rámci workshopů.

Nástupce především musí práci barvíře milovat a nacházet v ní naprosté naplnění. I rozšiřování mezi veřejnost zvyšuje šance na nalezení toho správného člověka, který bude jednou novým srdcem dílny. Největší odměnou za práci je práce samotná a vděk zákazníků.

foceno pro Forbes

Metráž tvoří ve Strážnici přibližně polovinu odbytu. Nejvíc se produkuje na zakázku pro menší návrháře.Velkou část tvoří i barvení vlastních materiálů klientů, například i len a hedvábí a to už i v objemu tisíců metrů. A pak menší projekty, jako malované šaty z modrotisku. A folkrloní soubory jednou za čas. Když přicházejí nové projekty, dokáže strážnická dílna kapacity navyšovat ve velkém. Každý rok ted byl jiný a neví se, co očekávat. teď vyrobí metráže tak 500m měsíčně, ale kapacitu mají i na 2-3000m měsíčně. Z dvou velkých stolů využívají jen jeden, stejně tak se používá jen jedna barvící lázeň, ač jsou zde dvě.

Mezi výrobky tvoří základ ubrusy a prostírky, chňapky a zástěry, dekorace a hračky, návrat zažívá povlečení.

V nabídce je i vlastní řada oděvů s možností ušití na míru, oblíbené jsou pánské košile.

Na workshop si lidi nosí obarvit i vlastní věci, od bot přes různé třeba zaprané bílé oblečení a tím se recykluje. Pár let Gábině trvalo přijít na to, jak krásně obarvit už ušité obečení, teď to zvládá bezvadně a může se tak barvením i krásně revitalizovat to, co má člověk rád.

Dílnu si mohou návrháři také pronajmout, je to další možnost z nabídky toho, co dnes Strážnický modrotisk nabízí. Tvůrci mohou využít prostory s vybavením, dva pětimetrové stoly, a třeba malovat na nich na velká plátna.Totéž třeba umožňují těm, kteří chtějí dělat vyvazovanou nebo šitou batiku.

V době každoročních Strážnických slavností je otevřený obchod a jako Nositelé tradice jsou ve skanzenu na trhu Nositelů tradic lidových řemesel, kde mají všichni na tomto trhu stánek poskytnutý zdarma.

VÝZVY

Za výzvy této doby pro řemeslníky obecně považuje Gabriela např. marketing, vypisování žádostí o granty, správné nastavení cen a v neposlední řadě není lehké najít pokračovatele. Kdo ho nenajde ve svých dětech, musí se ohlížet jinde. Dnes je situace v České republice taková, že více než polovina řemeslníků své následovníky nemá.

Otázka peněz je, zda následovníka odradí nízké živobytí. Cena práce a hodnota výrobků řemeslníků je veliké téma, kterému se budu věnovat. Pro mistry tradičního řemesla je zaučování pokračovatele podmínkou ke získání titulu Nositele tradic lidového řemesla, který je nejen uznáním zachovávání starých postupů a poctou poctivé práci, ale také umožňuje dosáhnout na významné dotace například na potřebné opravy výrobních technologií.

Vedle mistrů barvířů stojí za modrotiskem ještě mistři formštechři-formíři. Starají se o formy, opravu ty staré a vyrábějí nové. Formířství se dlouhá sta věnují dva muži. Milan Bartoš a Jaroslav Plucha. Oba zapálení řemeslníci, kteří s láskou a nadšením pro každý vzor, udržují spolupráci v Olešnici i Strážnici. Starých forem se sešlo mnoho, jak dílna v Olešnici tak ve Strážnici má depozti se stovkami vzorů, včetně bordur, které lze se se vzory různě kombinovat.